Copywriter musí psát ať se děje, co se děje. Občas to není jednoduché. Jak se mi daří pracovat i za těch nejdivočejších okolností? Pojďte se inspirovat a vytvořte si plán podle vlastních podmínek.
Píšete si vlastní obsah na web nebo se snažíte prorazit jako copywriter?
Pak znáte tu chvíli, kdy otevřete oblíbený textový editor, položíte ruce na klávesnici a… nic. Možná vás svírá chladná ruka strachu.
Možná vám život do cesty hodil bombu a psaní je poslední, na co máte náladu.
Nebo to prostě „jenom“ nejde.
Nebojte se. Múza vám neuletěla. Tohle občas potká každého. Jak se s tím ale vyrovnat?
Věřte, nebo ne, ve většině případů to zase není tak těžké.
Rutina a řád
Je základem všeho. Vím, že jste to četli tisíckrát. To i já. Jenže ono to opravdu funguje.
- Vstát každý den ve stejný čas,
- dát si oblíbený nápoj,
- zacvičit si,
- pustit se do práce.
Nebo třeba naopak. Možná vám vyhovuje noční práce. Důležité je dostat se do rytmu, který se opakuje každý den. Stejně jako při klasickém zaměstnání.
Takhle to jde den za dnem a týden za týdnem. Ze začátku pro mě byl boj tuto pravidelnost nastavit. Trvalo mi roky, než se mi tu myšlenku podařilo implementovat déle než na první dva dny.
Všechna ta snaha a neúspěšné pokusy stály za to. Konečně to funguje.
A to říkám já, která ve svých mladých letech byla schopná chodit spát v osm ráno a vstávat s příchodem večera.
Teď je rok 2025. Článek jsem očividně psala v dobrém období. Rutina a řád mají své kouzlo. Ale nejsou tím hlavním kouzlem. A co teda je? Prostě sednout a psát. A když to nejde? Vykašlat se na to a zkusit to za hodinu znovu a tak dokola, dokud není práce hotová.
Stop vyrušování
Ještě než se pustím do práce, vypnu Firefox a Outlook a zapnu Chrome a Word. Na výběru prohlížečů ani textového editoru nezáleží. Záleží jen na tom, že mám jeden prohlížeč čistě pro práci a druhý pro zábavu a vzdělání.
Protože nemůžu zábavu u PC přesunout do jiného pokoje, což by bylo ideální, řeším to alespoň takhle.
Outlook vypínám, protože nepotřebuji být vyrušovaná. Vzhledem k tomu, že s k práci dostávám kolem osmé, existuje jen málo e-mailů, které by do konce mé aktivní pracovní doby nepočkaly. K e-mailům se většinou dostávám v poledne, kdy mám ostatní věci hotové.
Samozřejmě nejedu několik hodin v kuse jako blesk. Pauzu si dávám většinou po dokončení první verze toho, co mám rozepsané, či po určité části článku – záleží, na jakém zadání zrovna pracuji.
Obecně se dá říct, že pracuji přibližně 45 minut, po kterých si dám pětiminutovou pauzu.
Rutina a řád ještě jednou
Tohle pořád souvisí s rutinou a řádem. Nepřemýšlím o tom, jestli mám pracovat teď nebo se nejdřív podívat na Facebook. Prostě docvičím, opláchnu se, sednu k počítači a jedu.
Ptáte se, co dělám, když to opravdu nejde?
- Koukám na prázdnou stránku,
- z okna,
- a v nejhorším třeba do blba.
Rozhodně však nesahám po telefonu ani neotevírám prohlížeč, ve kterém by na mě mohlo vykouknout jakékoliv pokušení.
Prostě píšu. Nebo sedím a čumím…
Hudba ano, ale…
Stále stejná a k tomu nerušivá, která se dá spíš přirovnat k bílému šumu.
Ano, opět ta rutina. Ta část, kdy si otevírám Chrome? První, kam jdu, je YouTube s tříhodinovou smyčkou zvuků.
Nechce se mi pracovat? Zapnu si hudbu a mozek hned pozná, že je čas a nemá cenu se vymlouvat…
Zvlášť u zvuků a muziky platí, že na každého funguje něco jiného. Miluji ticho a práce v kanceláři by pro mě byla utrpením. Jiní naopak preferují kolem sebe mít ruch a šum tvořený lidskou kulisou a další zase při tvoření inspiruje skutečná hudba…
Tužka a papír
Pokud je úplně nejhůř, místo do monitoru chvíli koukám do papíru. Zkouším psát trochu jinak. Pravidelně si ručně píšu diář i deník i různé ostatní plánování, mind mapy – no zkrátka co vás napadne. Takže po tomto řešení čas od času sahám i ve chvíli, kdy mi nejde pracovat.
A co v okamžicích skutečné marnosti?
A když je skutečně tak zle, že už hůř být nemůže?
Na to ráda říkám: „práce nemá nožičky a nikam ti neuteče.“ Alespoň ne ta naše. Což ovšem samozřejmě předpokládá také to, že máte dostatek času do termínu…
Další ověřenou radou je například ranní procházka, běh nebo jiné odreagování mimo domov. To dnes však pro většinu z nás moc nepřipadá do úvahy a navíc pro mě osobně to nefunguje. Jak už se jednou oblíknu a vyrazím do světa, k práci se mi vrací jen hodně těžko.
Pokud se necítíte na to začínat novou věc, zkuste se vrátit ke svému staršímu obsahu a doplnit ho o nové relevantní informace. Evergreenový obsah vám pomůže nalákat nové čtenáře a navíc ho mají rády i vyhledávače.
Po půl roce a pár životních karambolech i marnostech…
Po půl roce se k tomuto článku vracím nejen protože je situace snad ještě horší než na jaře, ale také protože se mi chvíli po jeho dopsání obrátil život vzhůru nohama.
Zaútočila na mě rakovina.
Ale víte co?
I s tím se dá při práci z domova vypořádat.
Moje výkonnost jakožto copywritera ani jako člověka se samozřejmě nezvýšila.
Naopak.
Byly chvíle, kdy jsem odmítala dělat cokoliv a vše mi přišlo zbytečné. Jindy ani na to psaní s notebookem v posteli nemám sílu.
Stará dobrá rutina mě nakonec zachránila a alespoň částečně mi i v tomto období pomáhá fungovat co nejnormálněji se dá. Částečně za to všechno však může i kniha.
Atomové návyky
V těchto dnech se své rutiny moc pevně nedržím. Všechno jde pomalu a často mám i u těch nejjednoduších úkolů pocit, jako bych se brodila mořem slizu. Ale pořád ještě se v něm netopím.
Dostat se do tohoto stavu mi trvalo většinu života. Kdyby se rok 2020 stal před pěti lety, nedovedu si představit, že bych ho ustála.
Moje tajemství z velké části spočívá v knize Atomové návyky.
O budování dobrých návyků jsem za svůj život přečetla skoro všechno, ale ty správné odpovědi mi dala právě tato kniha, která lidi učí měnit život po maličkých krůčcích. Po krůčcích, ke kterým se vrací skutečně snadno, i když vám život vrazí facku, pohlavek a ještě vás k tomu všemu kopne do zadku.
Její autor, James Clear, ví, o čem píše, a píše to sakra dobře. Pokud se o témata návyků jen trochu zajímáte, rozhodně vám v knihovně nesmí chybět a to říkám bez jakéhokoliv finančního či jiného popudu od Jan Melvil Publishing. 😉
