Dneska si dáme trochu obecnější téma o tom, jak psát a pracovat, ať se děje, co se děje. Stejný postup platí doma i v kanceláři. Pokud si na podobný přístup k práci zvyknete, je jen málo událostí, které vám vaši pracovní morálku naruší.

Rozbouřená voda

Píšete si vlastní obsah na web nebo se snažíte prorazit jako copywriter? Pak možná znáte ty chvíle, kdy si sednete k počítači, otevřete oblíbený textový editor, položíte ruce na klávesnici a… nic. Možná vás svírá chladná ruka stresu a strachu. Možná se vám v životě děje něco ošklivého a na psaní nemáte náladu.

Nebo to prostě „jenom“ nejde.

Nebojte se. Múza vám neuletěla. Tohle občas potká každého. Otázkou zůstává, jak se s takovou situací vyrovnat. A věřte, nebo ne, ve většině případů to zase není tak těžké. Jak jsem se naučila psát, ať se děje, co se děje, já?

Rutina a řád

Je základem všeho. Vím, že jste to četli tisíckrát. To i já. Jenže ono to opravdu funguje.

Ráno vstanu přesně v šest hodin. Udělám si kafe. Po tom, co si dám vodu vařit, trochu se protáhnu, připravím si místo na cvičení, sednu si k počítači a věnuji se psaní fikce. Dopiju kafe, vypnu počítač a přesunu se do vedlejšího pokoje na hodinu cvičit a meditovat.

Potom si sednu k práci a pracuji, dokud není hotové vše, co jsem si pro to které dopoledne předsevzala.

Takhle to jde den za dnem a týden za týdnem. Ze začátku to byl boj a trvalo mi roky, než se mi tu myšlenku podařilo implementovat déle než na první dva dny. Ale všechna ta snaha a neúspěšné pokusy stály za to. Funguje to přesně tak dobře, jak mi dlouhé roky všechny ty seberozvojové články na internetu tvrdily.

A to říkám já, která ve svých mladých letech byla schopná chodit spát v osm ráno a vstávat s příchodem večera.

Stop vyrušování

Ještě než se pustím do práce, vypnu Firefox a Outlook a zapnu Chrome a Word. Na výběru prohlížečů ani textového editoru nezáleží. Záleží jen na tom, že mám jeden prohlížeč čistě pro práci a druhý pro zábavu a vzdělání.

Protože nemůžu zábavu u PC přesunout do jiného pokoje, což by bylo ideální, řeším to alespoň takhle.

Outlook vypínám, protože nepotřebuji být vyrušovaná. Vzhledem k tomu, že s k práci dostávám kolem osmé, existuje jen málo e-mailů, které by do konce mé aktivní pracovní doby nepočkaly. K e-mailům se většinou dostávám v poledne, kdy mám ostatní věci hotové.

Samozřejmě nejedu několik hodin v kuse jako blesk. Pauzu si dávám většinou po dokončení první verze toho, co mám rozepsané, či po určité části článku – záleží, na jakém zadání zrovna pracuji.

Obecně se dá říct, že pracuji přibližně 45 minut, po kterých si dám pětiminutovou pauzu.

Rutina a řád ještě jednou

Tohle pořád souvisí s rutinou a řádem. Nepřemýšlím o tom, jestli mám pracovat teď nebo se nejdřív podívat na Facebook. Prostě docvičím, opláchnu se, sednu k počítači a jedu.

Ptáte se, co dělám, když to opravdu nejde?

  • Koukám na prázdnou stránku,
  • z okna,
  • a v nejhorším třeba do blba.

Rozhodně však nesahám po telefonu ani neotevírám prohlížeč, ve kterém by na mě mohlo vykouknout jakékoliv pokušení.

Prostě píšu. Nebo sedím a čumím…

Hudba ano, ale…

Stále stejná a k tomu nerušivá, která se dá spíš přirovnat k bílému šumu.

Ano, opět ta rutina. Ta část, kdy si otevírám Chrome? První, kam jdu, je YouTube s tříhodinovou smyčkou zvuků.

Nechce se mi pracovat? Zapnu si hudbu a mozek hned pozná, že je čas a nemá cenu se vymlouvat…

Tužka a papír

Pokud je úplně nejhůř, místo do monitoru chvíli koukám do papíru. Zkouším psát trochu jinak. Pravidelně si ručně píšu diář i deník i různé ostatní plánování, mind mapy – no zkrátka co vás napadne. Takže po tomto řešení čas od času sahám i ve chvíli, kdy mi nejde pracovat.

Nebo když dostanu nápad třeba v posteli…

A co ve chvílích skutečné marnosti?

A když je skutečně tak zle, že už hůř být nemůže?

Na to ráda říkám: „práce nemá nožičky a nikam ti neuteče.“ Alespoň ne ta naše. Což ovšem samozřejmě předpokládá také to, že máte dostatek času do termínu…

Další ověřenou radou je například ranní procházka, běh nebo jiné odreagování mimo domov. To dnes však pro většinu z nás moc nepřipadá do úvahy a navíc pro mě osobně to nefunguje. Jak už se jednou oblíknu a vyrazím do světa, k práci se mi vrací jen hodně těžko.